INMUSIC

První den jsme zažili menší šok v podobě holandské punkové „legendy“ Heideroosjes. Prosím, příště mě varujte, do čeho se to vrhám. Kdo by to čekal, že Holanďané začnou „kotlit“ už ve tři hodiny odpoledne prvního festivalového dne. Naštěstí, ale možná také naneštěstí, je střídali Editors. Tom Smith a jeho kamarádi mě však velice zklamali. Co jsem taky čekala? Koncert byl hudebně na dobré úrovni, i když se neobešel bez páru technických chyb, ale já od muzikantů čekám víc. Čekám jakousi zábavu. Je sice pěkné, že si můžu odzpívat Light, Munich, nebo singl Smokers Outside The Hospital Doors (Čechům velice známý díky klipu natáčeném v pražském Podolí), ale na co mi to je, když polovinu koncertu prozívám? Díky bohu za Kasabian. Intro používají sice stejné jako Metallica, ale už při prvních tónech otvíráku Shoot The Runner víte, že tenhle koncert se vám bude líbit. Hodně líbit. Nenásilná pařba, která se strhla dole pod podiem, mluvila za všechno. Velkou výhodou bylo, že až na pár kousků se tito sliční Britové věnovali mnohem povedenějšímu debutovému albu. Jediným slabším místem bylo pěvecké vystoupení kytaristy Sergia Pizzorno, ze kterého jsem měla takový Roe-Deer pocit (kdo zná nejnovější tvorbu této české kapely, musí chápat).

Po Kasabian zamířila naše česká výprava k menší stage, kde řádili Eagles Of The Death Metal. Bohužel tam bylo tak napráskáno a nepovedený zvuk, že jsme se na to museli vykašlat. Což mně osobně bylo líto, protože považuju tuto recesistickou kapelu a velice zábavnou.

K večeru jsme se šli „jen kouknout na Albarna“, tedy na The Good, The Bad & The Queen. Z „jen kouknutí“ se vyklubala malá fascinace, kterou jsem já bohužel musela přetrhnout, jelikož vyčerpání z celého dne začínalo ovládat mé tělo. A tak jsem zaspala vystoupení The Killers, čehož vůbec nelituju. Podle vyjádření kolegy Ringwraitha odehráli tito milí Lasvegasané na vlas stejný koncert jako na českém festivalu Rock for People. Ne, děkuju.

Druhý den byl na koncerty pro nás zajímavé nejchudší, ale zato velice bohatý na zážitky. Fanoušci The View mě jistě ukamenují, za to co teď řeknu: The View nemám ráda, písničky o tom, že někdo, kdo vypadá na čerstvých 15 let, nosí už čtvrtý den stejné džíny, mě opravdu nevzrušují. Neříkám, že je to kapela, která si nezaslouží hromady fanoušků, ale nic pro mě. Stačilo asi půl minuta z docela velké dálky a měla jsem dost. Večer mě čekal jeden z mých osobních vrcholů festivalů a na nějaké mladíčky „nahoře i dole“ jsem neměla náladu. A nebyla jsem sama.

Další dávku kamenů čekám teď. Já totiž musela odejít z Interpolu po druhé písničce. Ale nebojte, sama jsem toho litovala. Pokud se chcete dozvědět něco blíže, přečtěte si yuriho report z Frequency. Já zatím čekala na Patricka Wolfa, na toho elfa z jižního Londýna. Vybojovala jsem místo v druhé řadě s poměrně dobrým výhledem a snažila se nezabít holčičky okolo. Patrick Wolf je neuvěřitelný. Patrick Wolf je zbožňovaný. Showman. Stydlivý ztracený hošík, který mezi svými roztomilými „thank you“ vytrhne vaši duši a tancuje s ní v bláznivém rytmu po pódiu. To, co se mnou udělaly písně jako The Childcatcher, Accident & Emergency, The Libertine nebo naprosto nejlepší Tristan, to se mnou neudělali ani Muse. A není to tím, že Patrick se zatraceně rád předvádí, svléká a rozhazuje své svršky do publika. Je to tím, že on to sakra umí. On je cvok. Kdo mi bude tvrdit, že show dělá Chris Corner, ten se může jít vycpat. Corner je kostra. Patrick Wolf je novým bohem mladé generace. A nepoužívá kytary!

Ale dost ód. Je čas podívat se na den poslední. New Young Pony Club mě nebavili. Co mě víc bavilo, byly zklamané tváře nu rave mládeže – Klaxons nepřijedou!. Mně to usnadnilo rozhodování (ačkoli já už rozhodnutá byla) mezi Klaxons a Arcade Fire. Arcade Fire. Arcade Fire. No, ale počkat, ještě je brzo. Před Arcade Fire jsme viděli kousek nic neříkajících a nic nedávajících Kings of Leon a bravurní koncert Sonic Youth. Už po několikáté píšu, jak propastný rozdíl byl mezi Sonic Youth na polském Open’eru a na Lowlands. Skvělý koncert, kdybych mohla, klidně bych si zašla i na ten pražský, a to nejsem fanoušek kapely. Fanoušek jsem kapely jiné, kanadské, Arcade Fire. Překvapivě.

Arcade Fire mě doslova a do písmene unesli.

We know a place no space ships go.
We know a place where no subs go.
Hey! No cars go.

Dokonalost. Škoda, že jsem právě dnes zjistila, že jejich koncert ve Vídni je již vyprodaný. Zažít vystoupení deseti lidí v jedné kapele na jednom podiu, to je neopakovatelné a jedinečné, i když jej uvidíte 7x. Navíc, v den jejich koncertu n Lowlands slavila zpěvačka, pianistka, hudry gudrystka, bubenice a tak dále Régine narozeniny. Není nic sladšího, než Régine dělající pukrle*! Mimochodem, pánové, pokud máte rádi krásné ženy, Arcade Fire budou pro vás. Dvě houslistky a právě Régine s vámi něco udělají. Ten její krásný výraz alá tříleté dítě v záchvatu vzteku je ... „adorable“. Český výraz mě snad ani nenapadá. Sečteno podrženo, Arcade Fire a Patrick Wolf – jednoznačně vrcholy festivalu. Kdo nevěří, ať tam běží.

Na závěr bych řekla toto: dokonalé počasí, v dané oblasti velice vzácný úkaz, za tři dny jen dva krátké deštíky. Skvělá organizace všeho. Pěkné žetonky místo peněz. Spokojenost na n-tou. Díky, Lowlands, za jeden z nejlepších festivalových zážitků vůbec!

*Ty nevis co je PUKRLE? To je takovyto, kdyz se slecna ukloni a tak roztomile zvedne sukynku na bocich. Nevim jestli chapes, ale to nevadi.